Revenant

Mám světlou víru, vracet že se budu,

ať z mohyly, ať z podsvětí, což vím,

chlad na prstech a v očích něco studu,

že věci znám, jež lidem nepovím.

Můj krok se přitlumí, byť bez koberce,

tmou budu vidět, nechť i nerozžu,

cíp roušky odhrnu, bych zahléd’ herce,

vzduch Prahy pít si vyjdu na loggiu,

pak budu stoupat v ulic šerojasu

a vstoupím k nám – tak, jak by stín se mih’,

a zvednu ke rtům kousek ananasu

a pohladím si jednu z milých knih.

Mne přitáhne, byť na kratičkou chvíli,

spor o duši jak zazvonění dýk,

mír pod svícnem a z okna pohled bílý,

zpěv, který dozněl, nevyřčený dík;

verš přivábí mě v orosené kráse

a myšlenka, již nedomyslil muž,

i hlas mé dcerušky, když schovává se

a volá Už...