RÊVERIE.

Večer jak jde... a se tmí,

uprostřed knih na mém stole

svítí váza z Fiesole

starým zlatem, nymfami.

Kampanily slyším zvon

v zbloudilého snění klamu,

violy jak vroucí tón

dozníval by v touhy plamu...

Cypřiš ponurý stín má

nad etrurským v skále rovem.

Vrchy kol’ už objímá

mlha v šatu purpurovém...

Jako tenkrát chví se zas’

sadem klášterním zpěv „Ave“.

Luna, žlutší nad topas,

v ambity tam zírá tmavé.

Večer jak jde... stíny s ním,

uprostřed knih na mém stole

stará váza z Fiesole

svítí jasem groteskním...