Rezfa.

Hlad mořil židů lid a prorok řek:

„To Hospodinův zasloužený trest,

že Saulem, meč jenž v prsa vlastní vtek,

lid Gabaonitských dřív huben jest.

„Jak,“ ptal se David smířiti mám Pána?“

a prorokova zněla odpověď:

„By nestihla i tebe boží rána,

co z Gabaa chce lid, vše konat hleď!“

Když David jich se tázal, v odvěť dali:

„Kaž na Saulův by rod náš pomstou sáh',

až na živu by nikdo nezůstali

po Israela dálných končinách!“

To králi vhod, i děl: „Buď hned, co ždáte

rod Saulův hrdý, odvážný – já dám;

nač déle ještě o své žezlo zlaté

jich lstivých úskoků se báti mám?

Či nástrahám mám synův Berzillaie

a synův Rezfy chabě podlehnout?

Nuž, vezměte, ať zbaven jsem té láje

a vlastní na ní vykonejte soud?“

A sedm reků s tváří plnou vzdoru

ven z města vleče hněvný lidu tlum

na dravou zvěří obývanou horu,

by sedm křížů vznesli k nebesům.

A Rezfy synové i Mikol děti

jsou na potupný přibíjeni kříž;

co matek výkřiky, jež krajem letí,

co úzkost jejich duší platna již?

A sedm křížů hrozných k nebi trčí,

zpěv křižujících rozléhá se v dál,

leč na svém loži choulí se a krčí,

mdlý sešlostí a strachem zbitý král.

I přišla noc; tma objala vrch hory,

zpit pomstou domů rozprchl se lid

a spal; jen David nespal strachem chorý,

ač Jáhve smířen byl a národ syt.

Též Rezfa bdí a Mikol k srdci vine

a těší ji, ač vzlyk jí tlumí hlas,

proud horkých slz jí po tváři se line

a od uspané snachy vstává zas.

A pěti synů Berzellaie pláče,

ta silná žena Saule, a svých dvou,

tlum lačných havran nad hlavou jí kráče

a vlci o mrtvoly s ní se rvou.

Leč více bolí srdce těžké rány,

než rány od vlků a od vlčic,

nechť v tvář ji klovou krkavci a vrány,

přec duše křižovaná trpí víc.

Vzdor, kletba, lítost, žal ji srdce klíní,

svou vlastní hlídajíc i Saula krev,

jak žebračka se přiodívá žíní,

leč nachem králů hoří její hněv!

Tak brání dravcům, s nimiž v boji úpí

od chvíle žně, až déšť když na zem pad',

ni vlk ni šakal nesměli, ni supi

jich těly dravčí ukonejšit hlad.

„Sem“ k supům volá sem, vy hrozní ptáci,

sem na mou hruď, v ní žal a hněv se zlíh';

sem, vlci, sem, ať matka v prach se skácí,

jen netkněte se drahých dětí mých.

Sem ke mně leťte; krví mou a svaly

můž' rod váš veškerý být na vždy syt,

mé ruce silny u mrtvol se staly,

že mohly by i krále zardousit!

Leč stydno je mi utýrané ženě,

tu Davidovu obejmouti hruď

a sevříti ji divě roztouženě,

tož živ, leč strachem na smrt týrán buď!

„Pán chce to,“ říkáváš, co sám chceš míti

a lid se chví, ač ví, že vše je klam,

vždyť pomstou divokou tvůj zrak se nítí;

Bůh otec všech, zlým Jehovou tys sám.

Dál páchej svoje ukrutenství sterá

a hlásej v lid, že's činil, Pán co chtěl,

leč rci, znáš boží přikázání, která

by matkám král stkvost dětí zabíjel?

Ne! tož ať hrůzy tebe obkličují,

ať předěsí tě běsný Belial,

ať pekla vichrové ti v srdce dují,

ať dýmem chřípí božích mřeš, msty král...“

A Rezfa lká a sedm křížů hlídá

a v dálku plaší lačnou zvěř i káň,

z úst stéká krev a kletba na Davida:

„Co's konal mně, i s tvým se rodem staň!

Ať na kříži mře v láji krvebrodné,

tvůj nejvzácnější květ, jejž vydá rod,

meč sedmerý ať v matky hruď se vbodne,

jak mně meč sedmerý se v srdce vbod'!

Ó běda, běda, běda, hrozný králi,

jsi trůnem jist, leč záhy zhyneš, věz!..“

Tlum černých mraků k vrchu hnal se z dáli,

a z nich jak zlatý had blesk níž se snes'!

A strávil kříže... Rezfa padla k zemi;

před zvěří zlou svůj zachránila rod,

jenž sedmi ptáky vzlét' a perutěmi

jak padlý sníh se vznášel na východ.

A kde dřív stála dřeva vzňata bleskem,

plál velký zlatěmlhovitý zjev:

kříž oblačný – a zářil slunce leskem

a jemu u pat krotl bouře řev.