RHAPSODIE DOBRÉMU GENIU KRÁSY.

Ty, genie světlý, jenž provázíš žitím

po cestách rovných i bludných mé kroky

a v srdce mé, sám nezřen, se díváš,

můj genie dobrý, ó, rci mi:

Když ze soch výmluvných mlčením slavným

cos splývá pozvolna do mojí duše

a nepohnutelného božství obraz tam vzbouzí,

v němž minulé dění se jako v krystaly sráží,

ó, genie božský, zda ten, jenž ve chvílích těchto

mým rozlévá nitrem majestát dumy,

ó, rci mi, zda tys to?

Hru barev pestrou, chycenou v skvrnách

a liniích jak břečťan se pnoucích

po obdivuhodném plátně, jehož jméno je obraz,

když vnímám svým okem,

zkad dále chodbami nervů

sen dávno zemřelých mistrů mi do duše vniká

a srdce mé posvátnou náladou jato se tiší,

ó genie strážce, zda tys to,

jenž snů a vzpomínek a tužeb mých hnutí

ve ladné souzvuky řadíš

a prolínáš celou mou bytost rozkoší krásy?

A jako nebes pozemský odlesk

když hudby se rozezní akordy vzdušné,

té hudby, která se neptá, zda hotov jsem letět,

však schvátí mě rázem a unáší k výškám,

jak Ganymeda Zevův kdys orel,

ó, genie svatý, letíš ty se mnou?

A nahých údů změť, hlav, paží a boků

když bouřit zřím v rytmickém tanci

jak hymnus ze země zrozených tužeb,

a nižších prost chtíčů

se nechávám strhnout

tou němých citů vášnivou mluvou,

můj neznámý bratře, ty nade mnou

svou ochrannou vztahuješ peruť?

Ó posle ty, přišedší od prahu nebes,

jak sladko jest takto se tázat

a na novou odpověď čekat,

jež nové promlouvá extase bleskem,

ať vyvolána juž zmítanou perletí moře,

ať hukotem lesů, ať božským snem hudby,

soch vznešenou pósou, vzkypěním tanců,

neb úsměvnou milostí zraků

ve kráse živoucí věčného ženství – – – –!

Dne jednoho, když na konec zklamán

vší závratí krásné té illuse marné,

se nezadržitelně sřítím do sebe sama

a ležím rozdrcen na dně své duše, škubaje sebou

jak raněná zvěř ve smrtelných křečích

a bojím se otevřít oči, bych nezřel – – –

– – – bych nezřel, jak svět na mě se šklebí,

tu, božský ty posle, mě nezdolně za ruku bereš

a z illusí bohatě setkaný závoj,

jímž jsi mě vylákal z hmoty mrtvého klidu,

mi náhle snímáš s užaslých zraků

a srdce mé necháváš píti z nicoty tůní – – –

V slz horkých přívalu a v lítosti ždání

mně potom se vrací pozvolna vědomí opět

a očištěn pádem a pláčem jarním jak deštěm

svět znovu počínám zříti

zas v novém rozbřesku světel, tónů a barev

co hymnus ku poctě Ducha,

jenž Tebe, ó, genie, vyslal, –