RIEGROVA ZÁVĚŤ

Jak staletý dub když se náhle kácí,

kol duní půda zhluboka a temně,

tak zachvěla se širá česká země,

když padnul’s Ty po olbřímí své práci.

A zachvěla se v hoři srdce steskem,

že dětem umřel otec nad vše drahý –

a smutek spěl od stověžaté Prahy

po osiřelém, truchlém kraji českém...

Skloněny meče, jež se křížem střetly,

bez vůdce národ v těžkém boji zůstal –

než, v oné chvíli nad obzorem vzrůstal

výš ke hvězdám Tvůj zářící stín světlý.

A bylo všem, že postava tvá přímá

se tyčí vysoko nad obzor tmavý,

že prapor vlaje u Tvé drahé hlavy

a mocné slovo Tvé zas v duše hřímá.

Jak druhdy v boje nejprudšího příval,

nad zbraní lomoz v bitev divém shonu

Tvůj kovový hlas jako srdce zvonu

daleko slyšitelný mocně hřmíval – :

Tak nyní hlas ten zaburácel znova,

zněl jako bouře, rozléhal se hřmící

utichlým lánem – stáli bojovníci

a v duši jich se nesla Tvoje slova:

„Dál, děti mé! U konce posud není

náš svatý boj – a plno nástrah vůkol,

veliký, mnohý ještě čeká úkol

a mnohý trud a dlouhé zápolení –

Však, děti mé, vás mnohý rozkol tříští

a samy jste si nepřítelem větším,

než ti, kdož proti vám... toť nebezpečím,

jež osudno být může v době příští!

Při nejsvětějším drahé vlasti jméně,

již půtka vaše každá v srdce bodne,

víc lásky mějte k sobě, děti rodné –

jen závisti, té mějte v srdcích méně!

Tať kletbou naší: zášť a závist bledá.

Té vůči svým se každý prve zhosti,

a víru mám, že dnes i v budoucnosti

ni nám, ni budoucím Bůh zajít nedá.

Vždy milujte se, jako bratři rodní,

a každý v srdci živ jen jedno přání,

kéž drahou vlast nám dobrý osud chrání

a odejme číš hořkých žalů od ní!

Jen její štěstí, blaho, rozkvět stálý

vždy vediž vás, a nikdy vlastní zájem,

v té snaze stůjte věrně k sobě vzájem,

nás hrstka zlobám věků čelit má-li!

Kéž lid můj, neštván v dychtění svém jarém

překotným hesel střídáním a spěchem

neklesá v duchu prvým neúspěchem

a hrdě nezpychá nad prvým zdarem!

Kéž národ můj, jejž chraniž dobré nebe,

vždy v úctě maje svá i cizí práva,

všem zlobám doby mužně odolává

a nikdy neopouští sama sebe!

Kéž národ můj, vždy neoblomně stoje

při svatém právu svém, štít povždy ryzí

si zachová a proti zlobě cizí

vždy vítězně z každého vyjde boje!

Ta naše stará nesvornost ať pouhou

se stane bájí; práce jen, z ní prýští

nám víra v lepší, krásné, volné příští,

ta povždy nejvyšší nám budiž touhou!

To přání nechať srdce všech nás prolne,

by drahé vlasti vzešla po bezpráví

a hoři všem jitřenka štěstí, slávy

a jitro krásné, radostné a volné!“

– – Tu závěť na svých rtech, tak dětem ztrácí

se velký stín v ty hrobu zmlklé taje.

Lid jeho jde, ten odkaz v duši maje,

vstříc novým bojům, k nové, další práci.

Kéž zaplane mu jednou slavné ráno,

o němžto sníval’s Ty, ó, velký kmete!

I jméno tvé v něm novou slávou zkvete

a v deskách dějin zlatem bude psáno.