Riegrova závěť.

Takto mohl Svatopluk mluvit k synům,

takto mohl před smrtí velký Jiří

vlastní krve nedbaje hovořiti,

národ jen v srdci.

Kdo smí říci: Malá že doba naše,

po těch slovech dějinných desek hodných,

po tom skutku nezištné velikosti,

antické síly?

Řádky těmi hodnými v sněžném Paru

zlatem rydlo aby je neslo věkům,

v Akropoli heroů nad Vltavou

k posile vnuků;

řádky těmi, které by zníti měly

v ulic vřavu do shonu všedních bojů,

Caput regni omšenou skráň kde vznáší

před věžmi Týna,

důkaz podán. Ideal věčně žije,

láska žije k otčině, žije víra,

s nimi vše, co za boje krušné věků

potomkům stojí.

Hrdý palác s poslední chatou českou

denně čti ji modlitbou otec synům,

čti je znova, života tep z nich čerpej,

vědomí síly.

Snahy rozlet, plameny ryzí lásky,

kterou Velký vroucího otce slova

věrně splnil závětí touto slavně:

vítězit pomoh’!