ŘÍJEN.

Ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo

ve bledém soumraku, ve vůni jeseně,

kdy světlo poslední se zpoza mraků smálo

tak hořce výsměšně, tak teskně znaveně –

ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo?!

Když slunce zhasíná nad pruhem holých lad,

z nichž v dálky neznámé se touhy letní tratí,

je sladko v lenošce si chvíli podumat,

pak lampu rozsvítit, jež mile pokoj zlatí,

když slunce zhasíná nad pruhem holých lad.

A spustit záclony, a doma býti, doma...

Tam venku je ten svit tak zpustle jízlivý,

tam padá s oblohy a stoupá z podvědoma

chlad zimní do srdce, chlad zimní na nivy...

Ó spustit záclony a doma býti, doma.