ŘÍJEN 1918.

Vůz Osudu se v krvi lidské ztápí,

svět ze čtyř úhlů hoří v záští zryvu;

kde láska snila, vzteky dupou nivu,

o překot ději těhotný Čas kvapí.

Vstaň, český lve, a setřes pouta s tlapy,

již nebude ti otrok splítat hřívu,

pán velkodušně odměřovat skývu,

ni za kus žvance ubrušovat drápy.

Mříž kleci rzivá bortí se a láme,

co sta let deptáno, zas tyčí témě;

pryč otroctví, pryč křivdo, lži a klame!

Klas pod ranami nové vydal sémě –

ty lve, což nezříš, že kol tebe k boji

lvů tisíce se chtivých činu pojí?