Říjen na moři. Večer.

Svit žlutavý se rozlil po obzoru

a každá vlna zdála se růst v horu;

já zřel, jak sady pomalu se prázdní,

i hudebníci odešli juž z lázní

a pusto kol, jen vítr zalkal časem

na vlnách v dálce táhlým, ostrým hlasem:

teď jakby někdo k vraždě nůž si brousil,

teď jakby po tmě obět svou juž rdousil.

A město bylo dál a moře bližší

a mraky nad ním tmavší vždy a nižší;

před tváří nebes já jsem pouze zůstal

a díval se, stín noci kterak vzrůstal

a moře, idyllou v dne osvětlení

jež smálo se, jak na drama se mění,

a cítil jsem, to jeho život nový.

A přede mnou se zvedly všecky rovy,

jež ono tají v bezedném svém lůně,

a já jsem cítil, čím ta vlna stůně,

jak den jest pouze smavou maskou moře,

jak moři zbude noc a duši hoře.