ŘÍJEN

Jsou kostry stromů ohlodány zimou

a sehnuty jak pro své listí spadlé.

(Já vidím v nich, co čeká na duši mou,

až přijdou večery a noci hrůzou schladlé.)

V těch polámaných žebrech hnízdo ptačí

tak ironicky cáry metá z dna.

V něm teplo bylo, zpěv – dnes větve vláčí

své choré ruce v něm, však do prázdna.

Tak přijde noc i na mou hlavu smutnou

a celou duší stonat’ bude říjen.

Pak touhy vztýčené si samy křídla utnou

a v žebrech srdce zbude s uvadlými sny jen –