Říjen.

Jak otočil bys dlaní,

tak přes noc z nenadání

tu máme podzimek,

a z dálky zamlžené

se roklí chladno žene

a fičí větru jek.

Jen sem tam na strništi

se pavučiny blyští

a rosné kapky v nich,

červenka jen se mihne,

tu stéblo, klas tam zdvihne

a zmizí v blesk a mih.

A listí rudé, žluté

plá zimy dechem tknuté,

park zasmušil se již,

jen havranů je vlastí

a šedý králík v chrastí

si hledá teplou skrýš.

Jak stříbrná jsou lada

a s kaštanů juž padá

plod těžký, uzrálý

kožíšek otevírá,

ven zlatým okem zírá,

se v listí kutálí.

V té elegii léta,

kde nivou ocún zkvétá,

sem víno! Jako hvozd

svět rovněž tmí se celý,

v něm básník osiřelý

jest jako starý drozd,

jenž, nežli vypelichá,

si zacvrliká zticha;

nuž rychle, číše sem,

ať svět zví, že jsme žili

a milovali, pili –

a ostatní ďas vem!