Říjen.

V žlutavé chvíli posledního října,

kdy opřádá nás babím létem spleen,

v mou duši bolest padá tvrdošíjná,

jak žluté listí padá do hlubin.

A v srdci bliká červenavý plamen

ubohých vášní, které uvadly,

a vzpomínky se mění v hrobní kámen,

pod kterým vize zledovělé tlí.

V úvahách temných příští dnové naši

se tratí v dál jak alej cypřiší,

v jich stínu vlastní myšlenky nás straší,

jimž děs a šílenství je nejbližší.

Sám do sebe v té sestupuji chvíli

nad mysteriem snů se zadumat.

A chvím se, oblékaje rubáš bílý,

jak ten, jenž sestupuje v hrobu chlad.