ŘÍJEN.

Na staré zdi plá listí révy plané,

jak by krev čerstvá kanula to dolů,

kde v léta dnech jsme chodívali spolu,

jsou listím žlutým cesty zapadané!

Kol prázdných hnizd let větrů ostrý vane,

klid hrobů, ticho ptačích bez šveholů,

a nikde duše, v sadě, v lesním dolu,

jak by se člověk lekal krásy zdrané.

Kde jsou ty všecky děti, milující,

již chodili tu, úsměv na své líci,

když zvučel sad a v květ se počal ztrácet?

Oh, je tak hořko, dáti květ svůj bílý

i sladké plody mízy své a síly,

a opuštěn pak, sám tak vykrvácet!