ŘÍJEN.

Zřídlo listí, vaše vděky,

akacie nábřeží!

Vánkem v tanci krouží tiše,

vlahým vzduchem kruhy píše,

pak se snese na pláň řeky

v klidném břehu zášeří.

Na pláň řeky tiše skane

temnou, hladkou jako stůl.

Bledým zlatem na ní svítí,

na sta tam těch mincí zříti,

jimiž strom své daně platí

zemi půl a vodě půl.

Jasným nebem hejno ptáků

někam táhne do světa...

Zase tady zbudem sami –

vy s holými korunami,

já s tou dumou v teskném zraku,

nezkojený poeta.

Štěstí, že v náš smutek němý

mdlý tu zbývá slunce hled,

a ty hvězdy, den kdy hasne,

které důvěrné a jasné

dívají se haluzemi,

kde byl dříve list a květ.