Říjnová moudrost

Nad tůní hlubokou a nad vodami,

kde fialové světýlko se míhá,

strom nahlodaný v říjnový den zdvíhá

zkřivený kmen –

Ach, roky hleděl v samoty a bahno,

kamenná tíha klesla na kořeny,

k oblakům bělavým on nalomený

teskně se díval –

A náhle divem ve dni podzimkovém

vyrazí z kmene nový květ a svěží,

žlutavé světlo vlídným chvěním leží

na jasném listu –

To přírody byl rozmar nebo omyl,

už léto zhaslo, vítr nad tvou hlavou

zas provolává marnost vyčítavou

o zmaru všeho –

Až první udeří mráz, bílým prutem

prošlehá zahrady a lesy zplení,

ten zelený list na schýleném kmeni

smutně se zlomí –

Však dokud slunce z mlhy prodere se,

on pozdvihne se do chvějného sítí,

zvolna se kolébá a ještě chytí

života slávu.