ŘÍJNOVĚ JITRO.

Prohlubně bařin v pralesním houští,

k nimž se jen bludně mroucí zvěř pouští,

bystřiny zdraných žlabin s šklebnými tesy,

zamlklé trosky hradišť, schmuřené lesy,

samoty, úvaly, klesty,

pohorské dědiny s městy,

rybníky pusté, zapadlých tůní klín,

vyzralá role, skosená luka –

říjnové noci sychravá ruka

v konejšce hejčká z těžkých mlhovin.

V mátohy snů, v jich kouzla i hroby,

v chorob a strázní bezesné mdloby

zatne se hvizd – řez táhlý. V probrané svahy

vlak se to řítí. Pod ním chvějí se prahy.

Zduta, vždy hlasněji stená

stroj; v předu rudá skla zmžená

sunou se s chvatem příšerným k nádraží.

Z temnoty husté světla se nítí,

kmitají, uzlí v blýskavé síti.

Stanice živne. Vlak se zaráží.

Práskání dveřmi, pozdravy ranní,

služebné skřeky, přípřeží ržání,

loučení, vítání, zvuk signálů břitký

s hovory přervanými kříží se v mžitky.

Smeknuv a hladě si vlasy

pokorně lokaj se hlásí:

„Uctivě líbám ruku–,“ vak pánův jal.

„„V továrně jak –?““ pán dí. „„Moje paní –?““

„Chora zde stále; nevyjde ani – –“

Povely nové! – vlak se valí dál.

Poštovní kára s kočárem k městu

sjíždějí. Nuzně mhourají v cestu

lampičky v oknech tkalců při časné práci.

V ulicích placho. Hrkot vozů se ztrácí;

vzruch jen až na druhém konci

obce. Tam – bezděční honci –

lidé se kupí; nutká je hlad a zisk.

V ústret jim skřípne tovární brána,

se sloupu křísne v zášeří rána

svítilny elektrické zářný trysk.

Ekvipáž mihla kolem, kde cesta

zatáčí k ville v zahradě. Šestá! –

zahučí parní trouba. Spuštěny stroje;

řemeny, kola, člunky, kotouče, spoje

v šíleném pospěchu bzučí,

drktají, hviždí a skučí.

Z komínů obřích nad rys černých střech

boulí se kouř a v chvosty se tyčí

oblačné. V chumle rostoucí fičí

mrazík a rozvláčí je po sadech.

V smračených mlžin rozlehlé valy

s hřbetu hor slunce vrývá a pálí

sršící střely, hroty, řeřavé blesky.

Zvolna si mýtí v postup vítězný stezky.

Na čela vypjatých vrchů

z prudka již opojnou sprchu

polibků vrhá. Hřebeny doubravin,

vrcholy korun v aleji k stráni

vášnivě čechrá planoucí dlaní.

S kostelní věže stírá vlhký stín.

Staletá srdce zbuzených zvonů

rozzvučí v hymny skřídlených tÓnů.

Hlaholy chví se, dlouží, rozdechnou v dáli...

V svatyni po různu lid spěje a chválí

v souzvuku varhan své štěstí,

že mu zas přáno je nésti

života zloby, břemena v nový den.

Stařecké vzdechy s prozpěvem dětí

vzlétají v klenbu jímavou spletí...

Z voskovic čmoud se vlní prozářen.

Dozněla mše a v chrámě se volní.

Po schodech z něho k budově školní

učitel městem táhlým s mládeží kráčí.

Školáků cháska svižně jak hejna ptačí

šveholí, druží se, ptýlí.

Slunce proud paprsků chýlí

na školu terčem. V průčelních hodinách

zachřaptí cimbál osmkrát líně.

Slnící chrstka proniká v síně,

třepí se na sklech, škamnách v třpytný prach.

Záplava jasu řine se k ville,

hýřivě vpadá v třásně clon bílé,

za nimiž trylek zvonku zuřivě zazní.

Komorná zlehka vstoupí v ložnici s bázní.

„Šperk zde –.“ „„Jej přines –?““ hned paní.

„Milostpán z cesty.“ – „„Tam –,““ dlaní

kyne jí stranou, „„– polož jej. Nuž, co víc?““

„Lístek?“ – „„Ah!““ chvatně známé čte řádky:

– ,fádno tu bez vás, fantome sladký – –‘

„„Jdi!““ – Čte zas. – V lůžko k snům dál boří líc.

Za parkem villy úvozem dole

vyvádí pasák v sklizená pole

loudavě stádo kozí. Kde bují tráva,

huňáčům mlsným na roh návěští dává.

V ohništi z kamene vkleče

zemčata do černa peče.

Trhaně houká: „– Volný jsem – jako pták –!

Kde se kdo může – rovnati ke mně –?

Slunce je moje, – moje ta země – –“

Nad pastvou přelét' z lesa cvrčal mrak.

Zalehl v korun kosmaté řady.

Na holých větvích hoří již všady

řeřabin růměn. S vnučkou pučící zdravím

pensista na vzduch jde vstříc paprskům smavým.

Teplo mdlé v posled snad chytá

líc jeho vráskami zrytá.

V strniska, zvůry klade se hebce tkaň –

jeseně hedváb. Slunce naň stele

měnivých perel přízdoby chvělé.

V ohnivých barev hře plá horská pláň.