ŘÍM.

Na bedrách plebejů, hle, trůny Césarů!...

Kol chasa tučných bohatcův se opijí

při vonných hostinách a slasti orgií,

v zdar vlasti připíjí

ze zlatých pohárů;

Řím žije Venuši a Bacchu

a z lůzy málo strachu.

V šum skvělých slavností a v cirku bouřný jek

zalehnou tiše moudré řeči Senátu

o řádě volebním, o blahu ve státu, –

leč tyran v brokátu

má radši popěvek,

a raděj líhá, spit a líný,

v objetí Messaliny.

Tak časem vytáhne voj v kraje pokojné,

– pro slávu vojevůdců chtivých v novou seč,

by v míru nezrezavěl starý, pádný meč,

a pro římskou též řeč – ...

Legie výbojné

pak zmrví barbarů těch země,

kultury vsadí sémě...

Ať žije zápasník a cirkus, tance vír!

Řím v peněz přepychu a v bujném nadšení

po vzoru Hellénů plá láskou k Umění,

čte verše v rozchvění...

klet buď, kdo ruší mír,

kdo bouří k občanské snad řeži,

s otroků bídnou spřeží!...

Ó, Říme, obdiv můj! ó, božské století!

Jak byla šťastna patricijská tvoje říš,

jak klidně pozvedal tvůj boháč plnou číš,

dnes tak, ach, není již!...

A šťastní poeti,

tam o vavřínů slávu planou

se rvali – s kurtisánou...