ŘÍMAN.

Dnes Řím se chystá k plesným dnům

vděk bohu Saturnovi v klidu,

pán přidruží se k otrokům,

a rovnost bude všemu lidu,

blíž toga bílá přichýlí

se po bratrsku k chudých cáru;

tak pro život se posílí

ctnost občanská zas beze sváru.

Již z heraklejských brázd a rýh

krev slunce vypilo, jež tekla

z pod šlápot obrů Pyrrhových;

těch římská chrabrost přec se lekla. –

Ať jdou si mrtví Orku vstříc,

vždyť náhrada se za ně získá,

má římská matka synů víc,

však po živých se k svátkům stýská.

Ty Pyrrhus zajal, ale z pout

je musí v ten čas propustiti,

je matky musí obejmout,

by byli silni trpět v žití. –

A k Tarentu již posel v spěch,

k bílému městu pyšných věží,

kde modrý záliv zčeřen vběh’

a houpá lodi u pobřeží.

Tam plno vojska, šum a ruch,

plá řecké víno, voní myrrha,

zní píseň k lyře v hostí kruh

kol stolu vítězného Pyrrha.

A dole v lodích u vesel,

jež z boků v trojí řad se dlouží,

dlí mnohý Quirit nevesel

a z dáli po domově touží.

Král zasněn v duchu vidí je,

i sám co bez náhrady ztratil,

zří mrtvé vojsk svých legie

a vše, čím vítězství svá platil.

Tam nezmůže nic nepřítel,

kde vlasti srdce všech jsou štítem,

leč spojencem by chytře měl

lstnou proradu v tom boji lítém...

Krok tvrdý zazněl sloupovím,

a římský posel v síni stanul,

zrak jeho s okem královým

jak dvojí zajiskření vzplanul.

,Kdo jsi?‘ král ptá se. – „Prosebník.

Jal’s římské juny; na čas krátký

ó, dovol, králi, tobě v dík

ať doma slaví boží svátky.

Já ručím za ně, v pravý čas

se do jednoho zas ti vrátí...“

V řeč skočil jemu králův hlas:

,Ó, ano, mohlo by se státi,‘

a povstav k poslu těsně stoup’,

,však ty zůstaneš u mne za to;‘

a do očí mu pozřel hloub:

,dám tobě vše, i cti i zlato. –

Však vím, kdo jsi, že’s odvahou

již sobě věnců travných dobyl,

a podáš-li mi ruku svou,

tvé čelo diadem by zdobil.

Mně bratrem budeš na roveň,

Řím snadno zapomeneš dálný,

a spolu půjdem v slávy žeň

a s mečem v pochod triumfálný.

Svět široširý bude náš

a národy a jejich říše...‘

„Hru pochybnou, ó, králi, hráš;

jsem Říman,“ řekl posel v pýše. –

,A co ti brání, abys rost’

mou přízní?‘ král zas chvějným retem.

„Jsem římský muž, to mužů ctnost,

jimž jejich vlast je celým světem.“ –

Král mračně zhlíd’ a kynul bled

svým otrokům, již podál stáli.

Již duní země, prach se zved’,

slon obrovský tu v pomoc králi.

Děs, hrůza, strach – vše deptá v nic,

však Říman jedva brvou chvěje

a tasiv dýku stál mu vstříc:

„Aj, známe se od Herakleje!“

Tu Pyrrhus král se v srdci hnul

a pravici svou podal hosti:

,Spíš slunce snad bych vyšinul

než tebe z dráhy cti a ctnosti.

Jdi v míru domů, svátky slav

i zajatců sprosť lodní celu –

je nejkrasší váš římský mrav

muž proti muži čelem k čelu.‘

Tak Fabricius přešťasten

spěl s druhy svobodnými k Římu.

Však nežli minul z půle den,

Řek jakýs tu se přidruží mu

a tajně praví ztlumiv hlas:

,Zde list máš, pane, čti jej v mžiku

a pisateli zašli vzkaz:

buď snítku s olivy neb dýku.‘

Zněl takto list: „Já krále znám,

Tvé vítězství Ti nepromine,

on s novou silou vtrhne k vám,

a v jeho jhu čest vaše zhyne.

Dost bylo již všech psot a běd,

nechť šťastna otčina jest reků,

mám jistou zbraň, ta zve se – jed.

Chceš, zasloužím si vašich vděků?

Meč králův zlatem vyvážíš,

má mzda to bude, třeba v mále...“

Dál Říman podlost nečet’ již,

co Nikias psal, lékař krále;

list zrady králi odeslav,

tam připsal svoji doušku smělo:

„Je nejkrasší náš římský mrav:

muž proti muži čelem v čelo!“

Král žasl znova, když to čet’,

Řím nedobytný viděl v dáli,

kde u zdí města v nespočet

tak skvělé ctnosti branně stály.

Svým vojskům v lodi rozkázal –

již vesla zašplíchala temně,

to k Sicilii v pout se dal

od břehův Romulovy země.