Římanka.

Quirité, slyšte! Toto senát praví:

Zahalte v tógy čelo své a hlavy,

za mrtvé palte oběti,

neštěstí vlny v naše brány bijí,

legií orly sklála v Hispanii

Karthágo mocná po třetí.

Pad’ Scipio a k Ibeře až zemi

nepřítel stíní svými korouhvemi,

snad smělou nyní výpravou,

přes Gallii a sněžné alpské hory

jak laviny nám karthaginské sbory

zbraněmi blysknou nad hlavou.

Však čtyři dny jen doba trvá smutku,

než orly svoje k novému zas skutku

v let nový pošle věčný Řím,

a proto senát volbu na vás skládá;

Quirité, slyšte! Od vás vůdce žádá

svým novým orlům, legiím.“

Tak na fóru mluvili hlasatelé,

a mrak se stlal po každém římském čele,

mrak ozářený nadějí,

že nové voje udatností paží

k své straně váhy rozhodnutí sváží,

že vítězstvím se zastkvějí.

Jen Říman jeden v dumách trval stále –

jak mladý dub, jenž osamocen v skále –

živ jednou touhou, jedním snem:

by jako vůdce postaven byl v čelo

a po boji se jeho jméno stkvělo

v triumfu slávy vítězném.

To Scipio byl; v otce svého pádu

zřel jenom klíčit příští svoji vládu,

sen víčka míjel, srdce klid,

vše jedna vlna pohltila dravá,

nad hlavou křídlem šuměla mu sláva –

„již vůdcem tebe zvolil lid.“ –

Však někdy opět v orlí této dráze

se zjevila mu nedostupná hráze,

zasyčel nedůvěry had:

Čím dosud Římu prospěly tvé páže?

Zda stáří máš, jak řád to římský káže,

věk dostatečný na úřad?

Tak s bázní Scipio den čekal sněmu:

tu slabý hlas se z lůžka ozval k němu:

„Zrak matčin dávno v nitru čet’,

co vzdušným křídlem v skráně tvoje bije.

Sem rámě tvé, půjdeme v komitie,

snad dovolí to tíže let!“

A stará matka zsinalá a bledá

jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá,

bez lesku oko zapadlé,

na syna vzpírá vetchá svoje bedra –

tak chví se palma, zžehlá ohněm vedra,

v cisterny jasném zrcadle.

Však na fóru, kde směs jest postav hustá,

stařeny postať na obryni vzrůstá:

„Padlého Scipiona syn,

vojenský tribun dosud, jinoch mladý

se v této válce dožaduje vlády,

by pomstil Řím a otcův stín.

On měkký meč zakalí bleskem ducha,

že nově vzpučí snítka lauru suchá

a orel římských legií

smělejším letem spáry svoje statné

hlouběji ještě v Kartháginu zatne,

jí okov připne na šíji.

Však bohové již jeho nad kolébkou

síť tajných zjevů rozestřeli hebkou,

had zlatý děcka u nohou

vždy zjevoval se náhle v noční chvíli

jak symbol příští udatnosti, síly,

již lidé prostí nezmohou.

Pak mladíkem jsa, v dumách za soumraku

se denně v hejno mísil nočních ptáků,

již obletují Kapitol,

tam orel Jovišův jej v náruč chápal,

že víra v něm a činů rostl zápal,

jak hvězdy rostly v nebi kol.“

Ustala žena; hlava v zem se níží –

hle! tělo klesá – udiveně vzhlíží

lid k zmírající stařeně –

pojednou bouřlivá se budí vřava.

„Scipio vůdce!“ zástup provolává

a rukou mává nadšeně.