ŘÍP

Nad barev vějířem, polí a lesův a luk,

nad slávou národa, nad jeho slzami muk

posvátný svědek pradávný země střeží.

Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly,

zněla i srdce jak údery zvonů všech věží,

řeky hvězd nad ním se rozplakaly...

Vidím jej duše očima leta a leta,

pohádku zlatou, jak z jara oblak skvělou,

dítěte úžas, vidinu slávy smělou,

hrdosti symbol, života pohled vděčný,

mladosti své

zamilování první, střed celého světa,

mladosti své život věčný!

Od břehů cizích kultur, poslední z posledních,

kolikrát, zraněn skepsí, do vlasti své jsem tíh’?

V úzkostech častých rozevřel srdce mapu, –

zbavena bělma, vidí má duše chorá:

Čech modrý obzor s vlaštovek hejnem, čápů,

vzdušnými čarami vkreslena hora,

dávná má láska, světla proud v duše stíny,

odkazů velkost národu, lidstvu, světu,

znamení víry, práce a vroucích vznětů,

hoře mé, radost, touha má nekonečná,

úsměv mých snů:

velikost krásná drahé domoviny,

úsměv mých snů – láska věčná!

Nad barev vějířem, polí a lesův a luk,

nad slávou národa, nad jeho slzami muk

posvátný svědek pradávný země střeží.

Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly,

zněla i srdce jak údery zvonů všech věží,

řeky hvězd nad ním se rozplakaly...

V blankyt i bouře klidný svůj vrchol tyčí,

pramenem víry zoufalství všecka smyje.

Srdce mé s jeho jediným tepem bije

v propasti kosmu nekonečné:

– Národe můj,

mírumilovný ne a nikdy holubičí,

národe můj, – světlo věčné!