ŘÍP 1943

Jen s břehů Labe smím se hněvně dívat,

jak vrahova jej zneuctívá noha,

jak s dětmi, jenom svými, smí tam zpívat

v triumfu směšném nadčlověka – boha.

Ta jejich řeč, nám cizí odjakživa,

– karabáč nelásky a ponížení! –

jen krví maršů válečných vždy živa,

v noc strašnou mění prosté světlo denní.

Jaký to děs, ta jejich zvůle panská!

Maminko má, my otroky, my vězni!

Ni jediná ta vaše mariánská

s vrcholu jeho českou zemí nezní,

ni jediná, ta s křídly andělskými,

s tou řečí, kterou nejraděj Bůh slyší,

a která s krví vaší srdcem zní mi,

ocelí víru, smutků nápor tiší

a drahokamem rosy jitřní září:

s národem s kříže utrpení sňata,

je nehynoucí v lidstva Slabikáři

ta naše řeč, tak milovaná, svatá.

Třebaže černou rouškou svět se halí,

Betlemskou hvězdu člověk tuší;

i zvony, zvony slyšeti je z dáli,

naději věčně živou lidských duší.

Přijde jaro, přijde, zpěvánko školní:

Zas českým polem rádlo pozaruchá,

zas na svém budem pány, volni, volni

ve všem a nadevším svobodou ducha.

Jen s břehů Labe smím se na Říp dívat,

však věřím, mučen krutým touhy hladem,

že budem jednou naší rečí zpívat

nad zpupnou jejich pýchou, zlem a – pádem.