ŘÍŠE A OTROCI

Tak vznešeně žijí: zem zaberou, vystaví hrady,

svá svolají vojska, zbudují valy a nastolí kněze,

své dědičné krále...

Tak přeslavné vyrostou Říše...

Jsou chudí též věrní... Otrocká, služebná stáda...

Žít mohou však potud, pokud se uživí sami,

daň platíce krví a prací

svých mrzáckých, znavených rukou...

A ne-li a ne-li

ty přeslavné mohou Říše

v den jeden se otroků stranit:

své žebráky neuživit, své proroky nevyslechnout,

jíst otrokům neposkytnout

a plazící se v pokoře nepozdvihnout,

na včerejší vraždy,

na vraždy, jež staly se zrána,

na vraždy, jež stanou se zítra,

zapomenout...

Říš může svých otroků bídné

a služebné, devotní, ušlapané,

to prostituované stádo

tím učit otroctví zvykat,

že dá mu hladovět...

A víc-li se otroků zrodí,

jež neumí živit Říše:

je možno přec odtáhnout, žebrat,

je možno nabídnout se zdarma

ve světové konkurenci...

A nejvíc lze nenávidět

ty, které kdys ochudila,

ty proklaté, vzbuzené otroky

pro vztažené, hrozící pěsti,

pro jejich bezmezné nároky...

Zvěř, drzá zvěř může hladovět...

Jít nazdařbůh, zmatené stádo,

jít nahá, když jiní se oděli...

Ne, na někom nezáleží...

Zvlášť na tom: kdo rouna mít nemůže

po krvavých strážích...