Rispetti časného jara. (II.)

Jde Vesna krajem, dívka usmívavá,

kde jaký vidí keř, se k němu shýbá,

tak střemše, hlohu, čilimníku, tráva

kol kterých bují, první květy vlíbá.

Ó nediv se, že umí to tak skočně,

vždyť stejně dělá to a každoročně;

my sotva jednou kvetem’ v celém žití,

jak můžem’ v lásce dovední tak býti?