RITORNELLI JARNÍ.

Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely?

znáš listů ševel, jemný růže dech?

toť harmonické jara ritornelli.

O! ritornell, on vždy se krásně vznáší

jak arab, zřídka jenom podklesne se,

však za to ohnivostí rád se plaší.

Že nic ta láska, mlčte, duchem choří,

já dím, že světům vzejdou ráje zas,

až v každém srdci sluncem pozahoří.

Ach divná pouť je k lásky svatokříži,

tvé vlastní srdce na cestu ti zvoní,

a v cestě vášeň v prsti dýku hříží.

Ty myslíš, že to slunce na poledne?

ach jak jsi dětinná a věříš všecko,

toť oka tvého pablesk, když se zvedne!

Kacíři dí, že svět jest bez zázraků,

však by se k víře všickni vrátili,

jakmile hleděli by do tvých zraků.

Už celá jsoucnost moje k tobě chvatí,

a na tvůj sladký ret-li pomyslím,

hned celé žití jemně zrůžovatí.

Hleď, zlatá hvězda pyšně nebem kráčí,

a nechť se v okamžení v slunce změní,

na jiskru lásky mé přec nedostačí.

Což pro mne slunce shoř, anebo zhasni,

já na zář jedněch očí pomyslím

a půlnoc se mi na poledne zjasní.

Buď světlo už, děl bůh, a světlo bylo!

ty kdybys tenkrát zdobila ten svět,

pak byl by řekl: Otevř oči, Vílo.

Že chladný jsem, viz v sněhu kraje chudé,

já vzdechnu slovo láska třikrát jen,

a jedním rázem jaro na nich bude.

Netoužím po zvlněném moři plouti,

však když se ňadro tvoje láskou zvlní,

hned chtěl bych v kolébce té zahynouti.

Věz, že bych umřel s trojnásobnou chutí,

kdyby to písmo bylo slíbilo,

že v nebi tak, jak ve tvém obejmutí.

Kdys popík, ritornellem dotknut lehce,

mou hanou skálel o dvou stranách blanku;

prý tak a tak chce havran, skřivan nechce!