Ritornelly.

„Ne, pane můj, vám škoda růže jedné,

ji raděj’ zahodím zde vedle cesty –“

a srdce tluče: „Zdali přec ji zvedne?“

„Ty černé oči, ach, kdo mne jich zbaví?

matičko, matko, pomstěte mne přece,

a rcete jim, ať vlídněji mne zdraví!“

„Mráz kosti láme – nechoď ku okénku“ –

„Já komůrku již, matko, zuvírala,

což by můj milý dnes si počal venku?“

„Proč, matičko, ten slavík zpívá z jara?“

„Dceruško, na to’s příliš ještě mladá“ –

„Což ptala bych se, kdybych byla stará?“

Po moři loďka pluje v tisíc mílí –

„Což nebojíš se bouřlivé té vody? –

„Vezmi mne ssebou, plavče roztomilý!“

„Kdo manželství, ten řetězů prý ušel,

a já bych chtěla řetízek jen malý,

když pro nic víc, jak aspoň by mi slušel.“

Je pavouk, pavučina, muška slepá –

a není láska jedno ani druhé

a srdce jako muška v ní se třepá.