Řízení boží.

Za dusného parna, za palčivé žízně,

doufaje, že dojde pohostinské přízně,

a že po své dlouhé, trampot plné cestě

oddechne si trochu v ohraženém městě,

dojel mudřec v noci ku zamčené bráně.

Bušil na ni hlučně, bušil na ni temně,

ale nebyl vpuštěn; lehl na tvář země,

nereptal a řekl: „Děj se vůle Páně!“

Podle něho sivá oslice mu stála,

při hrdle jí malá lucernička plála.

Zafoukl ji vítr: Nehody se množí –

ale mudřec zvolal: „Děj se vůle boží!“

Přišel lev a v čas, kdy mudřec ve snu chrápal,

na kusy mu jeho zvíře rozesápal.

Probudiv se, mudřec okem vůkol slídí –

pomyslil si: „Však Bůh všechno dobře řídí!“

V důvěře té šťastné dočekal se rána.

Však co vidí? V noci vyvrácena brána,

přepadeno město loupežnickou mocí,

meč a nůž v něm řádil v hrůzyplné noci;

a kdo nechán živý z mužů, žen a dětí,

s otrockými pouty vlečen do zajetí.

Zvolal mudřec, k nebi upíraje zraky:

„Velebím tě vděčně, Pane nad oblaky!

Co mně proti mysli odepřeno včera,

spasným se mi jeví za ranního šera!“