Robátka útlá.

Otče, matko, važ si dítek,

každé z nich je vzácný kvítek;

jež dal Bůh vám pro Sebe,

vzdělejte je pro nebe.

Chovejte je Církvi, vlasti,

budete z nich počet klásti.

Nevyhovíte-li, běda,

Bůh se nijak klamat nedá.

Dítě mluvit neumí,

na prázdno však nečumí;

ono slyší, ono vidí,

pšenici neb koukol sklidí;

ono zrnka v duši skládá,

a ta nikdy neuvadá;

vaše slova časem klíčí,

obraz Boží v duši líčí;

vaše řeči i váš skutek

plodí v dítku radost, smutek.

Pozděj’ dítko mluví, činí,

čemu učili ho jiní;

nejednou se otec lekl:

„Kdo mu řeč tak špatnou řekl?“

Zapomenul, on že sám

v dušičku mu v štípil klam.

Vidí však i malé dítě

dobré věci na úsvitě,

ono v rychlém vývoji

ctnosti sobě osvojí.

Špatného se činu chraň,

odpovídat budeš zaň;

čím jsi dítě pokazil,

tím jsi Boha urazil.

Nedbej jenom na svá slova,

věz i jak se jiný chová;

někdy také čeládka

kazí tobě robátka;

ne snad vždycky z vůle zlé;

ale z neznalosti své.

Mnohá, jinak dobrá děva,

dítě škádlí, zlobí, hněvá,

nevědouc, že dítku v hrudi

škodlivé tím vášně budí;

jindy rozpustilý hoch

neuváží slov svých hloh:

dítě jeho vůni vdýchá,

osten však mu v mozek píchá.

Kéž by každý čeledín

u dítek byl prost všech vin.