ROBESPIERRE. I.

Občane Robespierre, prsty vaše

jsou černé, oči vaše celé zrudlé,

zas asi noc jste ztrávil samým psaním.

Řeč, kterou promluvit chci ve Výboru,

jsem přepracoval, Leonoro milá.

Už po páté snad jako obyčejně.

A zdraví pustošíte – Nejen zdraví,

jen řekněme to: blaho Vlasti naší.

Jsem sám, a celá tíha leží na mně,

čas nečeká, dny nutno nastavovat.

Hle, Jean Jaques praví, že i velké slunce,

když poledního bodu dojde, stane,

by odpočalo. Chcete říci, milá,

že poledne mé činnosti je tady?

Já myslím, že to Lora trefně řekla.

Jeť dopoledne časem bojů s mraky

a přeháňkami, slunce rozmetává

střelami svými jejich seskupení

a v poledne, jsouc vítězem, si může

poklidu dopřát na své modré výši –

to Lora případně zde pověděla:

teď, když i papa Danton s druhy svými

je odstraněn – Ach, pravda, Danton, Danton,

to jedna z nejtěžších těch žertev byla,

jež Vlasti na oltář jsem přinést musil.

Však Brutus také vnořil dýku svoji

v hruď příteli, když v hrudi touha vstala

Svobodu zradit. Musil padnout Danton,

by Revoluce žila. A ten Camille,

ač spolužák a z dětství přítel dávný,

snad v jádru dobrý, ale slaboch vůlí,

že dal se příkladem svést Dantonovým,

být musí společníkem pádu jeho.

A jistě krvácelo srdce vaše,

a chvíle byly, kdy jste dozajista

jak hodinové kývadlo se zmítal

od dobra Vlasti ku přátelským citům

a bojoval – vždyť za posledních nocí

krok váš zněl z jizby vaší nerozhodně.

Ne, Leonoro, nerozhodnut nebyl

jsem ani chvilku. Princip Revoluce

jde nade všecko. Dovedl bych poslat

i otce svého pod nůž guillotiny,

kdyby chtěl jíti stopou Dantonovou.

Já nespal, neboť zmítala mnou úzkost,

zda já či oni. Ne však o mou hlavu

to strach byl – kdyby prospěch Vlasti kázal,

dám hned ji v oběť – – ostatně nač tajit?

vím, že se dýky brousí, jejichž úkol

je proklát prsa moje, Maratův los

mým losem také bude – – v těchto nocích

já proto chvěl se, že by se mnou padla

i Revoluce. Neb jsem sloupem jejím,

to vím a vědí druzí. Však vám řekli,

a celá Francie s tím souhlasila,

že korun tří jste hoden, jež vám dlužna

Vlast, Božství, Příroda. Saint-Just psal krásně:

„Vy, jejž znám dosud jako bytost Boha,

jen z jeho zázraků“ – ach, list ten tenkrát –

A jako procesí sem denně proudí

z všech končin země muži, ženy, děti:

Chcem vidět Robespierra! Poklonit se

velkému muži! Ale víte sami,

že jsem jen jedním z mnohých, prostým členem

v Konventu našem – Svědomím jste Vlasti.

Jen proto, že vím, že se neomýlím,

spíš hlasem lidu chtěl bych nazvat sebe.

A jeho nadějí a jeho spásou.

Lid – totě princip. Jsem jen sluhou jeho.

A lid je všecko. Zničen král být musil

i šlechta vyhubena, by moh vzejít

lid k světlu slunce. Je to jako v poli,

kde spousta kamení vzrůst klasům brání:

my přišli, viděli a vyčistili,

osení vzešlo. Ale také plevel,

bohatí egoisti, vampyrové

ztučněli z krve, loupeže a šalby –

to všecko, co se třetím stavem zove,

měšťáci podlí. Však jsme nelenili

a přiložili čile ruce k dílu

a tribunaly naše jako blesky –

Tak v pořádku jest. Národové nesmí,

když o život jim běží, soudit dlouze,

důvody honit, strojit paragrafy –

lid má jen blesky, těmi musí bíti.

Hle, historie girondistských zrádců:

Smrt dvacítidvou: – ortel sletěl bleskem

a Girondisté jeli. V dobré vůli

žil s Rolandem jsem, žil jsem s Pétionem,

však obětoval je, když rozpoznal jsem,

že plevelem jsou, osení jež dusí.

Tak Hébertisté šli, tak Danton půjde

dne dnešního, tak Camille, přítel z mládí.

Je čas, kdy Spravedlnost musí sejmout

s svých očí pásky, odhoditi váhy

a připnout křídla, vzíti meč a bíti,

co nejrychleji bíti, kde co vidí.

Jak malíř David říká při sezení:

„Nuž tedy, natřeme ho na červeno“ –

a pro všecko má ortel: guillotina.

Kol guillotiny zástupy žen sedí

a háčkujíce chválí pánaboha,

že dal nám vás, občane Robespierre.

Lid na zemi a jenom bůh je nad ním

bez králů, kněží. Z Francie ta pravda

jít musí světem. Staré společnosti

jsou zralé k pádu; my jsme příklad dali,

co nutno dělat. Zničit staré řády,

výsady rodu, kulty náboženské

a lidi vrátit sobě, boha lidem.

Bůh býti musí – kdyby nebyl, musil

by býti vynalezen. Atheismus

je znakem aristokratismu. Proto

jsem navrh zničit bustu Helvetia,

že háncem byl kdys dobrého Jean Jaquesa,

jenž princip boha ve svých spisech hájí!

A podlý Gensonné moh o vás říci,

že Tartuffem jste Svobody! A zrádci

ti krasořeční ze Girondy zvali

vás zmijí z Arrasu! Ó světe bídný!

Co chcete? Zvali lojovým mě světlem

a o mých řečech hranatý řek Danton,

že oslovstvím jsou; kdyby člověk neměl

svědomí klidné, hořkým byl by život.

Však také Camille pokřtil Loru naši

na jmeno „Slečna šindel“. Sám jsem slyšel,

jak Tallien s Fouchém chválili ten nápad.

Vy, Leonoro, víte, že vás cnostní

přátelé moji Kornelií zovou,

a víte, že mou úctu máte vždycky,

to stačiž vám. A Camille mzdu svou vezme.

A Tallien neřestný a Fouché podlý –

oh, přijde čas, že bude nutno čistit

na novo Konvent... Jaký hluk to venku?

Lid doprovází káru k popravišti...

Ah, Danton... Camille... A ti druzi jejich...

Hle, Camille pláče... Danton sedí mračně...

Lid ukazuje s výkřiky si na něj...

Teď Danton hlavu zdvihá... volá cosi

sem k oknům našim... Ženy prostovlasé

mávají rukou... Lidu spousta... Stále

se proud ten hrne... Přejeli... Je konec.

A hrůza dnešní nic jiného není,

než přísná, nepoddajná spravedlnost

a tedy vrchol cnosti... Leonoro,

jsem, pravda, jaksi umdlen, bděl jsem v práci,

chci odpočinout. Vezměte si, prosím,

Heloisu našeho Jean Jaquesa, čtěte

ty listy lásky. Přivru trochu oči

a dám svou duši vaším hlasem vésti

v kraj pokojný a mezi dobré lidi –