ROBESPIERRE.

Vše urovná se, vše se hladce skončí.

To duchů zvíření jest pomíjivé,

jest pouze blahodárným jarním deštěm,

jenž svlaží půdu, potom tiše zmizí.

Mirabeau doufá, a ti druzí páni

z Constituanty vzdělaní jsou, mírní –

z takových duší nikdy nevyšlehne

bouř zkázonosná. Přicházejí houfně,

když jour je u nás, ráda naslouchávám

hovorům jejich rozšafným a vtipným,

a s toho stanoviska jinak jeví

se dějin běh, jež teď se rozvinují

našemu zraku. Mirabeau se ondy

o panu z Robespierrů nám zmínil

význačným tonem: pán ten v shromáždění

prý posměch za každý svůj návrh klidí,

však nezastrašen kráčí vytrvale

svou cestou dál a v posled cíle dojde,

neb z lidí řídkých jedním jest, jenž věří

vše, o čem mluví. Je prý filosofem

a snílkem trochu, celkem tedy mužem

snů Platonových. Žádoucno je tedy,

by taký člověk záhy vlivu nabyl.

Já požádala o čest návštěv jeho

a přišel včera. Přijde rád i příště.

Krasavcem není pan de Robespierre,

je nevysoký, hlavy nepoměrné,

rty nadulé a líc má barvu loje,

na skráních prokmitají četné žilky,

ne namodralé, jak u lidí jiných,

však zelené, a zelenavé světlo

hrá při hovoru také v očích jeho

studených hnědých. Pohazuje hlavou

a poškubuje rty, což není zvykem,

spíš vlivem nemoci, jež v duši skryta.

A při tom čisťoučký je, dobře oděn,

vlas česán bezvadně a napudrován –

spíš profesora latiny bys hledal

v té postavě a ve způsobu řeči,

než politika. Jemný jest jak poet,

Jean Jaquesa rád má, jehož květným slohem

rád zahovoří. S Jean Jaquesem se stýká

k Přírodě v lásce, v idylických touhách

po stinných lesích, po kvetoucích lukách,

odlehlé chaloupce a cnostném žití.

Cnost totiž nad vše Robespierre cení

a v souhlase s tím zavrhuje všecko,

co jako přežitek dob hrubých trčí

do našich časů: násilí, trest smrti,

čin každý vůbec, jímž je ohrožena

osobní svoboda a vůle lidská.

A Mirabeau má pravdu: o těch věcech

tak přesvědčivě umí hovořiti,

že cítíte, jak sám v ty sny své věří,

a podíváte-li se v oči jeho,

je pohled jejich ztracen kamsi v dáli,

v tu říši dojista, kde všecko skutkem,

co v tomto světě dosud jest jen touhou.

A také pocit máte, že ten člověk

vše nasadí, by snům těm svým dal těla.

Ne, dokud tací snílci zastupují

Francii naši, nesmí klesat naděj

v mír poměrů a klidný průběh časů.

Trůn králův nemůže stát bezpečněji

než v středu takých mírných filosofů...