ROBINSONÁDA.

Někdy ti začne srdce divně stonat:

být brigantem, jenž ztroskotal se kdesi,

žít smutnou z nejsmutnějších robinsonád

zachce se ti... A Stará Země děsí...

Máš rád tak pěvce temných nálad

a ptáky opuštěných skal.

A přece neschopný jsi k tomu,

bys vlastní koráb roztřískal.

Ne láska. Nenávist ti srdce vzala.

A písně přesyčela pěna vod.

Jak dítě slabá paměť vzpomíná si

na rodnou tradici a na národ,

na růže, jež na nezřetelném břehu

mámivě uspávají celý kraj,

na dlouhé řady smutných nevolníků,

a na ztracenou nazaretskou báj,

a na mší vroucích oslyšené prosby,

na kletby bojujících front,

na děti zaslíbené, nedozrálé ještě

a na spoutaný bídou horizont...

Takhle ti začne srdce divně stonat...

Do kalných snů svých slyšíš sykot pěny...

A konec, nejsmutnější z robinsonád,

se dohrá směšně v stěnách karantény...