ROBKA

Včera jsem měl kaši z prosa

k večeři –

nemihla se myška bosá

v zášeří,

klika sotva zašeptala,

když má panenka už stála

sama u dveří.

Nevěděl jsem v první chvíli,

spím-li snad,

oči se mi zatemnily,

kam je dát?

Nízké stěny, černé trámy,

co je mi to, když jsme sami,

proč se musím bát?

Pyšná jak snop zlatých klasů

pšenice,

nese mládí, nese krásu,

co mi chce?

Bosá píseň čaruje mi,

bojím se jí, hledím k zemi

v koutě světnice.

Za sukni a u zástěrky

do koutků

připjala si luční šperky

kohoutků,

košilka je navoněna

štěstím krásy, dechem sena,

drží na poutku.

Okna malá, začernalá,

nizoučká,

snad by políbit se dala

na očka!

Srdce moje, co pak je ti –

nad horami hvězda letí,

ach, ta nepočká!

Chceš snad snopy nakládati

na půdu?

Vždyť je večer! Chceš už spáti?

Nepůjdu!

Povříslem tě svážu, chytím,

i s tvou sukní, i s tvým kvítím,

ptát se nebudu!

Ach ne, hochu, já se chtěla

podívat,

zda bych už si duchnu měla

povlékat,

ty máš teplou kaši, hochu,

jak to voní! Hlad mám trochu,

mohl bys mi dát?

Je to kaše z kukuřice,

vezmi si!

Tady upadla mi lžíce

do mísy,

utři si ji, nehleď jinam,

nic lepšího nad ústy nám

nikde nevisí!

Dám ti vody, moje zlato,

chceš-li pít,

chtěl bych na ústa tě za to

políbit,

ať bys mne už spolkla s kaší – –

Lžíci zdvihla, už mne straší:

Sedni, budeš bit!

Drž mi duchnu za cíp tady

na krátko!

káže, obráceno zády,

děvčátko,

svléká duchnu pruhovanou,

svěží povlak voní stranou

pro mé poupátko.

Hvězdička se při té práci

směje nám,

k oknu od lípy se vrací,

já ji znám!

Ráda by se dočkat chtěla,

umím-li ti stáhnout s těla

košilku tvou sám!

Mateřídouška ti dýchá

z košilky,

usměj se jak růže tichá

z postýlky!

Na uvadlé kvítí z věnce

pošle jitro mé panence

zlaté motýlky.

Proč jen musím žasnout tiše

před tebou,

když jak nahá hvězda v pýše

běžíš tmou!

Zdvihni oči a já klesnu

šťasten, že tvá krása ve snu

září nade mnou!