Rodina.

Na konec chodby sotva vnikne den,

jak hledáš dvéře sám a neviděn,

nad nimi poznáš staré jméno též,

po vykotlaných dlaždicích jak jdeš...

Kdys bylo zlaté, teď půl smazané,

teď sešlo jako srdce zklamané,

ó, poslyš, příteli, – ó, nechoď tam!

A sešlé jméno mnoho zjeví nám.

Ty vejdeš... bledá žena v zracích stud

tě uvítá, jí v čelo lehl rmut;

a dítě malé hrá si s květinami,

chce růst, chce kvést, chce smát se mezi námi.

Však běda! Její muž (to šeptat smím,

vždyť byla dosud jenom šťastna s ním!)

byl sláb a dobrák, lehkou mysl měl,

a utrácel tak, až se zapomněl!

Tu nové trety, (jak je měla ráda,

vždyť byla nezkušená a tak mladá!)

tu zřel jsi atlas, zlaté příbory,

a hosty, plné nízké pokory. –

Duch moderní vál tady z koutů všech

i se svým hnisem, s kletbou na svých rtech.

Ó, hřích má cestu rychlou tak a sráznou:

kdys v komptoiru našli kasu prázdnou!

V té próse celý moderní je hřích...

Muž dávno pyká nyní v poutech svých,

však žena strádá i to dítě malé

a stydí se a trpí neskonale...

A na to dítě každý pohlížel,

jak by to byl snad pekla vyvrhel...

a ono tak se směje, hlava zlatá,

a bito je, když vyslovit chce „táta“!