Rodinná kronika.

V světničce bílé, vábivé

tak teplo a tak milo,

jak by tam Boží sluníčko

na svátky hostem bylo.

Rodina celá, veliká

v ní velký svátek slaví;

neschází tu ni jedné,

jedinké drahé hlavy.

Již sklizen stůl a všechno s něj

až na ty sklenky malé

v nichž mělničiny temná krev

vyzývá k hodům dále.

Tu počne dědouš šedivý

na staré časy bíti

a v brzce hlasem hlubokým

svou starou píseň mlíti.

Kde všude byl, co zakusil,

jak kde ho rádi měli,

jak babičku si namluvil

a co vše přetrpěli.

Babička zprvu zticha jen

poslouchá děda děje;

když vzdychne on, tu vzdychne též

a po něm též se směje.

Když pak je hotov s kronikou,

tu lecos opravuje,

co přeskočil, nač zapomněl

z vlastního doplňuje.

„Teď, otče, ty nám vypravuj“ –

tu dítek zazní hlasy;

„když ty jsi mlád a vesel byl,

jaké to byly časy.

Když matinku jsi miloval

a pro vlast šel se bíti,

i když’s co chasník do světa

na zkoušku musel jíti.“

A zas je slechu dost a dost

a ticho jako v hrobě

a každý v duchu putuje

v minulé s otcem době.

Již otec také domluvil

a matka více neví;

tu nejstarší i počne syn

vykládat světa zjevy.

Bylť daleko – až za mořem,

přestál i bouří mnoho

a hrůzného i krásného

zakusil sílu toho.

Tu teprv všecko jeví žas

a v očích duši nese

a mnohému se srdéčko

bojácně v prsou třese.

Když řečník pak tak pohnutě

se kolem sebe dívá

a na celou se rodinu

blaženě pousmívá –

I řekne: „Zřel jsem světa kus

a mnohé krásné kraje,

leč nad vše drahé jsou mi předc

ty naše české ráje!“

Tu sáhne všecko k sklenicím

a do výše je zvedá:

„Ať žije krásná naše vlast

a naše Praha šedá!“ – –

Toť rodinná je kronika,

jak slýchati ji všude –

tu vnuk bude vyprávět dál,

až dědouš dřímat bude.