Rodinné štěstí.

Do sterých rodin jsem, volán byv, přišel,

o sterých manželstvích zprávy jsem slyšel;

kněžských už minulo padesát let,

ze mne než učiněn zkušený kmet.

Rodiny blažené vděčně jsem viděl,

jiné pak, za něž jsem v duši se styděl;

v oněch jsem slýchával radostný zpěv,

v těchto jsem shledával neblahý hněv.

V oněch všem zářila ze zraků láska,

stařečkům na čele scházela vráska;

babičkám, dcerám i vňoučatům klid

zjasníval čela a tváře i vid.

Čela a tváře i zraky těch druhých,

svědčily den co den o hádkách tuhých;

útěšný u nich den málo kdy byl,

zhusta jim z oka se mokrý proud lil.

Odkud ten rozdíl v těch rodinách různých,

v rodinách bohatých, zámožných, nuzných?

Boháče svírává žalostný trud,

chudákům nevidět na tváři rmut.

V rodině učenců není vždy blaha,

marně tam pachtí se po štěstí snaha;

u chudých začasté radostný den

bývá, a za noci pokojný sen.

Bohatství, učenost o sobě nedá,

čeho si člověk zde žádá a hledá;

jenom tam blažen je rodinný kruh,

ve kterém panuje trojjeden Bůh.

Paláce, hrady i chudobné chaty,

mohou být blaženy, mohou být svaty;

kde kdo v nich může být šťasten a blah,

jen ať se nevkrade zbožnosti vrah.

O větším, o menším rodinném štěstí,

jedno jen měřítko neklamně věstí;

rázný neb klátivý zbožnosti směr,

rodičů víra a synů a dcer.