RODIŠTĚ BÁSNÍKOVO.

Král Alfons táhne s vojskem Abruzzami.

Je odpoledne. Na žilnatých bocích

zarudlých vrchů leží plavé světlo.

Na jednu stranu otevřel se údol

a v dálce vidět malé bílé město.

Manetti, králův sekretář a přítel,

je ukazuje: Sulmona to, pane,

rodiště Ovidia, staré Sulmo. –

Král stane, dlaněmi si stíní oči

a zbožně k městu hledě recituje:

„A zahledne-li jednou poutník cizí

zdi vodou bohatého Sulma mého,

tu řekne: Jež jsi takového pěvce

zrodilo kdysi, město bílé, tiché,

byť jiných menší, velkým jmenuji tě,“

tak napsal Ovid, pravda, Manetti můj? –

A sekretář dí dojat: Pravda, pane.

I nakazuje pozdravit král město

a místa toho genia; a snímá

stříbrnou přilbu, snímá přilby vojsko,

polnice třepotají tony fanfár,

prapory sklánějí se – a vše hledí

k bílému místu v zamodralé dálce.