RODNÁ HROUDA.

Čekala jsem tebe – čas jak voda běží,

tvoje mladé tělo pohrobeno leží.

Pohrobeno leží v cizí zemi v dáli,

moje oči slzy všecky vyplakaly.

V rodné brázdy s jarem rozsíval jsi sémě,

do hrobu bych vhodit chtěla hrst té země.

Hrst tvé rodné země, kterou rád jsi míval,

sny abysi krásné o domově sníval.

Šípkový keř růží s mezí našich polí

vsadila bych na hrob – srdce bolí, bolí –

slzami zalila, aby neusýchal,

v cizině bys vůni našich mezí dýchal.

Poslední ti pozdrav nese větru vání,

v slzách že a v žalu moje vzpomínání.

Třpytná rosa, která hrob tvůj z rána smáčí,

slzy moje jsou, mé slzy pro tě v pláči.