RODNÁ MELODIE.

To bylo za dob prince z Karnevalu...

Já stál jsem u dveří...

Hrubě mou duši zvlnil v světlech sálu

lesk dívčích kadeří...

Však není třeba milovat zde marně...

A kdo by se tu bál?

V patnácti letech tančíš na dupárně,

tož jsi debutoval...

Zde není třeba milovat tak marně,

jak píšou autoři,

neb každý román skončí jednotvárně:

že bída umoří,

že klasy řídnou, doupata se plní

a rostou hřbitovy,

na cestách bodláčí a bezlisté jen trní

a poklid hrobový,

že marně milovat zde třeba není...

Až dozní klekání

Tvé vášně, poznáš, že za chvíli opojení

Tvůj celý život bude pokání...

Že líp by bylo jeden život zničit

než tucet jiných dát

na půdě ubohé, kde nikdy nemůž’ vzklíčit,

co možno zobjímat...