RODNÁ ZEMĚ

Jako by udeřil na zvon, století mávla perutěmi,

srdce se rozzvučelo – rána za ranou.

V soumracích krve se blýsklo krajinou nad věžemi,

skeptický poutník, duše má, žíznivě líbá zemi,

rodnou zemi,

osamělou jak ostrov a hrdou, rozkvetlou,

nejkrasší mezi všemi.

Pohledů jiskření smělé – křemenů záře o poledni –

prolnulo tvrdé skály – srdce za srdcem.

Duše má, netřeba zoufat’, že přec’ se nerozední:

zahynou zbabělí, třtiny, nepotřební a bědní,

jenom bědní:

jako loď nocí bez hvězd dospěje rodná zem’,

duše má, slávy ke dni.

Mizivý jedinec, pleva, do toku věků zírám němě:

srdce se rozzvučelo – rána za ranou.

Kořeny rodné, odvěčná pravlast má, mluví ke mně...

Po Tobě tesknívám prostě, tklivě, vždycky jsi ve mně,

celá ve mně:

skeptický poutník, duše má, žhne krví Tvou,

jediná, rodná země!