RODNĚ MĚSTO.

Za vrchy a za vodami

moje rodné město leží,

vidím obrys jeho známý,

domů, kostelů a věží.

Na všem leží bílé světlo,

všecko v měkkých barvách splývá – –

mládí moje, jež tu zkvetlo,

ze všech koutů na mne kývá.

Zevšad mladých snů a vzdechů

přitlumený ohlas vstává –

stáhnul jsem svůj tlumok v spěchu,

rodná půdo, budiž zdráva!...

Bože, jsem to doma zase?

Tytéž ulice a chrámy

jako v uplynulém čase,

všecko dávný rys má známý –

A přec všecko je tak jiné!

Jiné slunce na vše svítí,

jiná voda v řece plyne,

jiné je tu žilobití!

Spěchám městem v nepokoji,

cizím lidem, ulicemi –

staré domy těsně stojí,

štíty na mne hledí němy.

Hledám cosi na podloubí,

po ulicích, na kamení –

tesknota se s duší snoubí,

není zde, co hledám, není!

Není tu, co hledám v touze,

bílé květy větry svály –

staré písně nápěv pouze

doznívá kdes v dáli, v dáli...