RODNÉ MĚSTO

Strmé střechy hustou řadou

pod krytinou prejzů rudých,

ostré štíty do náměstí,

dvě dál, tři uličky chudých,

nade vším dvě z rudých cihel

věže chrámu boží lásky,

vůkol ozubené hradby

z rudých cihel, bašty, hlásky –

a to všecko na návrší,

pod nímž v dál jdou lány plodné,

Orlice kde v Labe ústí.

To bylo mé město rodné.

Žižka v jeho hradbách dlíval,

v chrámu lásky chýlil skráně,

než své houfy ze bran vodil

bránit pravdy jménem Páně;

a když hlíza podhlodala

mužnou sílu jeho ramen,

měšťané zde jeho tělo

skryli pod chrámový kámen –

a že otcem jejich býval,

s osudem svým jméno shodné

Sirotků si vyvolili.

To bylo mé město rodné...

Minulo pět dlouhých věků

a čas všecko změnil z kořen:

Padly rudé zdi a bašty,

za domem dům padal zbořen,

Sirotci šli za svým otcem,

zmírajíce doma, v dáli,

a i kosti otce Žižky

z chrámu boží lásky vzali – –

Ze všeho jen jedno z dávna

zbylo do dnešního do dne:

Orlice a Labe řeka.

To jest moje město rodné.

K rudým věžím, v jejichž stínu

Žižka dřímal v hrobky skrytu,

přibyly dvě šedé věže

řádu otců Jezuitů,

kopule i nová vstala,

při níž bílá věž se tyčí,

tiara se na kopuli

zlatem leskne s nebes klíči –

a dál vprostřed na náměstí,

jako v zem když meč se vbodne,

Vítězné sloup Marje Panny...

To jest moje město rodné...