RODNÉ ŘEČI.

Drahá, rodná mluvo moje,

zpívám vroucí píseň Tobě,

vítězná Jsi vyšla z boje

proti zášti, světa zlobě.

Lahodná a něhyplná,

když mne kolébala matka,

písně Tvojí vroucí vlna

uspala mne do snů sladká.

Zkrvavená, ujařmená,

zmírala Jsi ve porobě,

Popelka a bezejmenná,

v bouřném vichru, těžké době.

V chatrči Jsi bydlívala,

u krbu se chudých hřála,

na té tvrdé zemi spala,

jako žebrák venku stála.

Dnes, má mluvo, v zlatohlavu

branami jdeš v Prahu snící,

vítají Tě proudy davů,

srdce věrná, milující.

Velebná jak kněžna česká

u svatyně stojíš Slávy,

nestřísní Tě vlna dneška,

nesmete Tě příboj dravý.

Marna všechna zloba světa,

marny všechny zášti vzteků,

když Tvé písně sladká věta

zpívá v srdcích Tvojich reků!