Rodné zemi.

O země, krví otců zavlažena,

jíž hoře věky bylo údělem,

zamyšlen zírám ve tvůj horstva lem,

ó mučednice slavná, nezmožena!

Tys ona statná Makabejská žena,

jíž ve tvář hledět bylo mukám všem,

a s Matkou Páně stojíc pod křížem,

jsi neklesnula, hořem usoužena...

Bolestí, útrap vidím celé moře –

vidím, jak v boji bratra vraždí brat,

jak tebe vlekou v dlouhých věků hoře.

Jak vlastní děti tobě srdce střebou,

trhají s tebe jasný slávy šat – –

cítím tvé hoře, truchlím, pláči s tebou.