Rodnému jazyku.

Zníš jako hudba tichá

z milenců šťastných úst,

Máj věru sám to dýchá,

vše cítím plát a růst.

Zníš jak fanfáry slávy,

když hlásáš dědů zvěst;

ba v tobě s všemi právy

vlast mrtvá živa jest.

Zníš našich hvozdů echy,

zníš plesem našich luk,

hřmíš bouří, úpíš vzdechy,

jsi našich srdcí tluk!

Však nejdivějším stonem,

jenž sahá k srdci až,

ty poplašným zníš zvonem,

jak stará Chodská stráž.

Že vzlyk ten letí světem,

vše spáče zburcovat:

když drahým našim dětem

vrah tebe chce z úst rvát!