RODNÉMU JIHU. (I.)

V zlatého snění mihotavém svitu

jsem zabloudil zas v kraje Táboritů,

v tu zemi smutku... Balvan v lesa klínu

obracel ke mně líci Niobinu,

kukačka vstříc mi pěla v sosen chladu

bolestných dumek nekonečnou řadu

a potok starou, smutnou píseň zvonil.

V kvetoucí mech jsem těžkou hlavu sklonil

na ňadrech Tvých, má země přeubohá,

stajeným dechem, jak v blízkosti boha,

jsem naslouchal pln bázně, nepokoje,

zda bije dosud zlaté srdce Tvoje...

A zaslechl jsem... Snivá, tajůplná

se vzedmula Tvých bujných ňader vlna...

Jen dolů s čela roušku bolu sínou,

pryč s bědnou, žalnou lící Niobinou,

má zemi rodná! Třeba zrak Tvůj hnětlo

rozžaté tebou Titánovo světlo,

božího blesku žehem zachvácena,

jak slepá kněžka bohem posvěcena,

Ty státi budeš v katakombách světa

s hořící svící – a bloudící četa

vždy žehnat bude Tobě, kněžko lepá,

za světlo žhavé, které skytáš – slepá...