RODNÉMU JIHU. (II.)

Hluboký spánek – mdloba dusivá,

na bedra Tvoje kdysi ulehla,

těžkého snění olověný mrak,

Tvé nivy zastřel tmavou perutí,

když v jarobujném právě ševelu

se hřály v teplých slunce paprscích.

Byl ponurý to gigantický stín

veliké dějů Tvojich tragiky,

byl příšerný to šedohlavý sup,

jenž hlodal zvolna ledví olbřima,

byl kletby dech to, děsný, otravný,

již proneslo kdys božství hněvivé

nad zemí, která v čirých temnotách

se náhle k světlu mocně vzepjala,

a s rudojasnou pravdy pochodní

i sama bořit chtěla nebesa!

Žeravým bleskem náhle zdrcena

poklesla v spánek smrti podobný – –

a výheň, z nížto jiskra sršela,

uhasla zase v šedém popeli,

jejž do všech úhlů vánek roznesl.

Ty vzbudíš se však, rodný kraji můj!

V pomněnky březích vnadná Otava,

již vzdýmá ňader vlnu bohatou

ve sladké tuchy snivém záchvatu

a zasmušilá, šumná Blanice

se probírá již z odevěkých dum

ve tmavých prazích skaboněných vrb;

Vltava svatá Tvoje rusálka

zableskla zraků třpytným démantem

jak luzná odaliska východu!

A nivou švarnou v jara ševelu,

zas květy pučí v bájné nádheře,

je šumné roje nových myšlenek

jak zlaté včelky obletají kol...

O probudíš se, rodný kraji můj!