RODNÉMU KRAJI.

Domove – vážný, přísný kraji.

Tvé paloučky, toť úzké, dlouhé dlaně,

jež přes údol si podávají stráně.

Z nich voní jitrocel a máta, rmen a kmín

pokornou láskou jako matčin klín.

Toť lemůvky, jež vyšívá si zlatě

má krajina na černém, lesním šatě,

prostředkem vinouc stříbra nit.

Toť smaragdové pásy zdobné,

jež horám spadly k patě

pod plavných srnek krůčky drobné,

oblaků černý stín

i slunce lehký svit.

Tvá pole – tvrdé, drsné postele,

neklidná lůžka kamenitá.

Na nich se ječmeny a žita,

zmodralé zimou, budí nesměle,

pijíce hladně těžké mléko, pot.

Z nich blýskají skal bílé kostry,

když pokrývku jich průhlednou

v rozmaru náhlém nadzvednou

severní tulák, vítr ostrý,

násilník jarní, příval vod.

Tvé kopce, stráně, smírné vrcholy,

jež jdou až kdesi z nedohledna

za řadou řada, v modrou dál,

– obrazy luzné na filmové sceně,

– tajemné brázdy, které ze dna

bouřlivých moří kdysi zamyšleně

Bůh velký radlicí svou vyoral,

– strážcové němí s černých lesů chocholy,

nad nimiž do večerů, jiter vlají

ohnivé, třepetavé vlajky oblaků

jak zlatá péra s čapek tuláků.

Tvé bílé vísky utíkají

do lesů, do hor, do dálky,

jak uprchlíci za války.

Tvá městečka u vchodů leží

jak vojska pozorná a hrotem věží

rozvahu, klid, pokoru mužnou střeží

a vážných myslí těžký vzlet a vzruch.

Můj domove, tvá krása mlčenlivá

jak láska otce starostlivá,

jak věčně výmluvný a němý Bůh

se do mé duše stále dívá,

jímavých stesků, vážných, přísných tuh.