Rodnému kraji.

Vzdálené hlasy neviděných lidí

sem zaléhají na kraj lesa ke mně.

Hle, dlaň svou štědrou otevírá země,

to doba žní je, kdy se z polí klidí.

Je ticho, a přec neskonalým ruchem

kraj celý hárá z daleka i blízka,

slyš steré hlasy, někde hoch si píská,

zvuk, jak se kosa brousí, chví se vzduchem.

Kdes táhlé ržání ozývá se z polí

a v daleku vůz těžký hrčí líně

a v Lažanech či kdesi ve Štveříně

dnes prvně cep se ozval ze stodoly.

A všecko to, zvuk utajených hlasů

i táhlé zapísknutí vlaku kdesi,

šum, kterým zvolna oddychují lesy,

a v poli vlnění se zlatých klasů;

Ta všecka pole, jež se táhnou svahem,

ten drahý obrázek mi z dětství známý, –

to všecko mluví ke mně, vzpomíná mi,

že doma jsem, v svém rodném kraji drahém.

Zde všecko ke mně mluví řečí jinou,

než vylhaná jsou cizích lidí slova,

zde všecko pro mne upomínky chová

a vzpomínky ty vlídně zevšad kynou.

Zde každá cesta známa mi a milá,

mez každá v poli, – upomínka svěží

z dob dětství mého na všem tady leží,

má mladost jak by se mnou tady byla.

Já cítím ji, jak tady v rodném kraji

se k duši mé a srdci mému hlásí,

a pohádky tak plné snů a krásy

zas duši moji světlem zalévají.

Já mladost svou zas cítím u svých skrání,

svou mladost, která srostla s tímto krajem,

jak vidím se, jak děti si tu hrajem,

boříce světy v dětském povídání.

Já cítím ji, jak ruce svoje klade

na čelo mé, jak tiše se mnou jde tu,

a slyším píseň splývat s její retů,

nadšenou píseň první lásky mladé.

A vidím se, jak bloudím tady polem

s tou první v srdci bolestí... Ó běda,

že od těch dob mne často smutek hledá,

že často prsa sevřela se bolem!

Ó rodný kraji můj, mně nad vše drahý,

zda milý poznáváš mne ještě, rci mi?

Přes hlavu mou se dlouhé snesly zimy

a starost mnohá změnila mé tahy.

Zda poznáváš mne ještě, který k tobě

se navracím? Ó rci, mne ještě znáš-li?

Kde láska je, jež květy čelo krášlí,

kde mladost má je, pověz, kde jsou obě?

Kde illuse, jež do světa mne táhly?

Kde sláva je, o které se mi zdálo?

Kde štěstí je? Ach, štěstí v světě málo

a květy duše povadly a spráhly.

Hle, tak se vracím do tvých polí, lesů,

jak unavený hledá pramen svěží.

A třeba mne bys poznával jen stěží,

já starou lásku svou ti v pozdrav nesu!

A vidím tebe, drahý, rodný kraji,

a cítím, že se přece hlásíš ke mně.

Hle, štědrou dlaň svou otevírá země

v té době žní, kdy klasy dozrávají.

Ó domovino má, mně toho štěstí

přej v lásce své, bych aspoň hluchým klasem

tvé nebyl úrody, až, sežat časem,

v klín předrahý bych v umírání kles’ ti!

A tak, klas plný jak se k zemi sklání,

má hlava jednou tiše ulehne si

a písní známou drahé, rodné lesy

mi do snů šumět budou bez ustání...