RODNÉMU KRAJI.

Pln touhy žhavé v sladké chvíli snění,

vždy v domovinu rychlým spěje letem

duch pěvce bouřný – v svatém zanícení

tu zemi švarnou sprahlým líbá retem,

tu zemi čárnou, jejíž něhy pal

v nejkrasší sen jej povždy skolébal,

jež políbením svým jej posvětila

a písní jeho první kněžkou byla.

Zas před zrakem tam mlžné ve dálavě

se noří pěvci milostné ty kraje,

zas hledí vstříc mu něžně, usměvavě,

ty květné luhy, tmavostinné háje;

a pomněnkové břehy Otavy

tak mnohou luznou báj mu vypráví,

jež, pochována v olšin baldachýnu,

tu dřímá sladce v šumném jejím klínu.

Co perel tu již bleskným třpytem hrálo

v tom požehnaném, smavém vlny klíně,

co velikých tu myšlének již zrálo,

zrozeno v strastech temné ve hlubině;

kolikrát rusalka tu povzdychla,

když rodné řeky vlna zašplíchla,

z těch luh nesouc v kraje tvrdé, cizí,

svobody, světla zrnka zlatá, ryzí.

Ó jihu český, pastorku ty chudý,

popelko bědná, ve dvoraně skvělé

zakleta v těžké, nekonečné trudy,

sbrocena rmutem na knížecím čele:

můj pozdrav přijmi – v hebounkou

mne přiviň sladce náruč svou,

by ducha tvého bohorovná síla

se ve hruď tesknou polibkem tvým vlila.