Rodnému městečku.

Hoj, městečko mé rodné,

ty hnízdko sokolí,

což v srdci mně to bodne,

ať zřím tě kdykoli!

Rád pohroužím se dosud

v ty sladké vzpomínky,

jak vracel jsem se často

ach, do tvé krajinky!

Jak očima jsem slídil,

až kostelík jsem zhléd’,

až matičce jsem v pláči

kles’ v náruč naposled!

A když jsem na rozluku

zas v objetí jí pad’:

„Ó dítě, drahé dítě,

víc nespatřím tě snad!“

Ach, matičko má dobrá,

ó nevýslovný cit!

Juž přišel jsem jen z dálky

tvůj růvek navštívit!

Juž vítá mne jen otec,

vlas jako padlý sníh –

ba první jeho slzu

jsem tehdy ke rtům zdvíh’!

Ach, tatíčku můj drahý,

ó netušený žel!

Jak sokolík svým dětem

jsi v dálku uletěl...

Ó městečko mé rodné,

ty hnízdko sokolí,

což v srdci mně to bodne,

ať zřím tě kdykoli!