RODNÉMU MĚSTU

Ty milené mé, tiché město rodné!

Při řeči jiných, co v svém rodišti

zažili štěstí, jak když nůž mne bodne,

a tajná slza z oka vyprýští.

Ten vypráví, jak žil tam v bratří kruhu,

ten lásky první jak mu dalo květ,

a onen, jak tam v středu milých druhů

sta zažil příhod, nežli vyšel v svět.

Já sedím při tom tichý tak a němý

a hledím kamsi v prázdno, do dáli –

oh, tak mi žel, mé město, líto je mi,

že pozdě jsme se, pozdě poznali!

Z tvé náruči již vyrvali mne, dítě,

ve veleměsta ruchu byl jsem živ,

leč stále trpěl, stále toužil skrytě

po širých polích, do zeleně niv.

A když jsem vzrostl, ó, jak mne to vábí

zpět k tobě, jak jsem spěchal, útlý hoch,

v tvé lokty zpátky, v náruč drahé báby,

jíž v očích lásku k tobě číst jsem moh’.

U tvojí říčky sedával jsem v snění,

kams v oblačné se říše duší nes’,

sta plánů kul i bořil v okamžení,

co nad hlavou mi šuměl v sny tvůj les.

A bába má mi tebe opřádala

pavučím jemným starých pověstí

a v každou tolik moudrostí své vtkala

a tolik lásky v lidské bolesti.

I doma matka probouzela ve mně

vždy lásku k tobě, rodné město mé,

a jak by vždycky tušívala jemně,

že, město mé, se spolu najdeme.

Tak sterými jsem poutáván byl svazky

vždy k tobě, tiše s tebou srůstal jsem,

až cítil jsem, pln vděčnosti a lásky:

zde kořeny mé tkvějí, patřím sem!

A tys mne vždycky vítalo jak syna,

tvé štíty vlídně kynuly mi vstříc,

a v čas, kdy trn se bolu v srdce vtíná,

jak chtěly by mi domlouvat a říc’:

Pojd' k nám, nech svět, ať kamkoliv se žene,

nech jeho vír a planý jeho zisk,

zde mír a pokoj, srdce otevřené

tu najdeš mnohé, rukou vřelý stisk.

Já nemoh’ toho poslechnouti hlasu,

ač častokrát mne studil srdcí chlad,

dál musil v ruch ten, v práci, do zápasu,

svůj úkol musil jinde dokonat.

A tys i tu mé sledovalo dílo

a v čas, kdy skráň mi zlatí podletí,

mou tvář, mé jméno s láskou sobě vrylo

na rodný dům můj k příštích paměti.

Dík tobě vroucí, město moje rodné,

vděk syna přijmi i vzlet básníka,

jenž srdce všech co bijí v touze shodné,

ti žehná, strun jak cit se dotýká:

Chraň dobrá hvězda pohromy tě, zkázy,

mír hřej tě, vlň se v tobě práce ruch,

žeň bohatá ať ze tvé setby vzchází,

druž k pilné se tu ruce bystrý duch!

Buď domov dobrých, věrných, čistých duší

a celých mužů, jichž tak třeba jest,

ať mír a shodu svár ti neporuší

a vše tu láska spojuje a čest.

Stůj k národu, jenž snášel těžké žaly,

než usmála se zas naň svoboda,

jí braň, když k hrázi příval zlý se valí

neb rozbroj hrozí, že ji rozhlodá!

Co odkaz předků, tomu štít svůj skýtej

a chraň, když zisk se žene k útoku,

leč nových cest a cílů nezamítej,

vždy dál a výše, v stálém pokroku!

Zář štěstí ať hrá na tvém každém štítě,

ať jará mládež tvá jak květná sněť,

ať mnozí víc, než já moh’, proslaví tě,

mé drahé rodné město! Rosť a kveť!